Test: Honda Civic 1.6 i-DTEC Executive (2018)

Test: Honda Civic 1.6 i-DTEC Executive (2018)

26. 8. 2018

Jaké auto dokáže nabídnout velký vnitřní prostor, solidní dynamiku, vypadá přitažlivě a přitom si nárokuje jen malé množství paliva? Jedno takové jsme pro vás otestovali. Pochází z Japonska a nás dostalo hned několika věcmi. V pořadí desátá generace Hondy Civic narostla do délky o 13 cm, nabízí přehlednější karoserii a o něco méně "kolotočářský" vzhled. Současně s tím je vůz o 20 mm nižší a 30 mm širší. Komu by pak nestačil klasický hatchback, může v nabídce Hondy zvolit prostornější čtyřdveřový sedan. Nám se ale zamlouvalo testované provedení s nádherným modrým lakem karoserie a černými doplňky. 

I když se jednalo o luxusní výbavu Executive, našlo se pár jedinců, co si zprvu myslelo, že se dívají na ostrou verzi Type R. Až absence třech koncovek výfuků a velkého křídla ukázala pravou realitu. Po usednutí do kabiny bylo vše ještě jasnější. Zde nečekejte sportovní skořepiny, nýbrž velmi příjemná celokožená sedadla, která nabídnout dobrou podporu těla v zatáčkách a elektrické nastavení na místě řidiče. Naopak u spolujezdce nás překvapila absence nastavení výšky sedáku, čemuž se upřímně divíme. Aktuální Civic navíc přišel o prvek výbavy zvaný Magic Seats.

Díky tomu už nejde převést nesložené horské kolo, protože ho prostě nemáte kam dát. Zbývá jedině sklopit opěradla zadní lavice, jenže následně zjistíte, že plocha není úplně rovná a je tam nepříjemný schod. Navíc, objem kufru činí v základu jen 420 litrů. A co je důvodem toho všeho? Může za to přemístění palivové nádrže o objemu 46 litrů před zadní nápravu. Původně byla pod sedadlem řidiče, což se nám tehdy u deváté generace moc nelíbilo. Zaprvé seděl řidič až příliš vysoko a také z bezpečnostního hlediska jsme tomuto řešení moc nevěřili. Na druhou stranu, za volantem testovaného Civicu se sedělo hodně dobře.

Líbila se nám sportovní pozice za volantem, nízko umístěný sedák a dostatek místa kolem. Dopředu se i přes přítomnost panoramatického střešního okna posadí pohodlně 190 cm vysocí řidiči. Hned za ně se na druhou řadu bez ztráty kytičky usadí pár s výškou do 184 cm. Kdo bude mít přes, už se bude hlavou dotýkat jinak příjemné černé stropnice a teprve pak i kolena pocítí, že tohle je "jen" Civic. Mimochodem, pro případ tuhých ranních mrazů se hodí výhřev všech čtyř sedadel. Za celý týden testování jsme však doslova kvetli z palubního systému. Ten bůh ví proč chvílemi stávkoval, nereagoval na pokyny a uložit svou oblíbenou rádiovou stanici se pro nás stalo očistcem.

To, proč jsme si vzali do testu nový Civic, je nový motor 1.6 i-DTEC. Nabízí výkon 88 kW, točivý moment 300 Nm a splňuje agregát emisní normu Euro 6d. Aby byla jednotka tak moc úsporná a "čistá", dostala nové písty z oceli. Dále bylo turbodmychadlo vybaveno novými ložisky a jiným tvarem lopatek. Emisní systém dokonce spolupracuje se zásobníkovým katalyzátorem oxidů dusíku a s filtrem pevných částic. Ten je potažený speciálním stříbrným povlakem. Ve výsledku zde máme naftový čtyřválec, který jede, nežere a hlavně je nesmírně kultivovaný. Podle nás je naopak velká škoda, že v nabídce je pouze jedna výkonnová varianta.

Jde o to, že vůz sice netrpí na nedostatek výkonu, ale v plné obsazení se 130 koní pořádně zapotí. Konkurence navíc nabízí taktéž vyšší výkony. Na druhou stranu, u Hondy je vůbec zázrak, že přišla s novým naftovým motorem. Japonci jsou obecně k naftě skeptičtí a tak můžeme být vlastně za tenhle Civic rádi. Nástup točivého momentu z nízkých otáček je pozvolný a svým projevem nám i-DTEC připomínal nedávno testovaný dvoulitrový nafťák v BMW X2. Tady se prostě nebojíte motor točit do vysokých otáček! Vše zvládne, nejvyšší výkon stejně podává až v 4000 ot./min a jeho odhlučnění jen na solidní úrovni.

Při rychlosti 130 km/h motor točil pouhých 2250 ot./min, což nás popravdě překvapilo. Tak nízkou hodnotu jsme dlouho neviděli, když pomineme cokoliv s automatickou převodovkou o sedmi a více stupních. Snad nejvíc nás ale bavilo řazení. To má velmi přesnou kulisu, krátké dráhy a je do jisté míry umístěn odkaz na ostrou verzi Type R. Vlastně nás napadá takový malý nápad, kterým by se Honda mohla inspirovat. Co dát do naftového Civicu tentýž naftový čtyřválec s výkonem poladěným na přibližně 180 koní a označit jej jako Type S? Šlo by o obdobu naftové Octavie RS nebo Golfu GTD. Vůz je na tom navíc po podvozkové stránce mnohem lépe, než jeho němečtí konkurenti.

Nebojíme se jej řadit na absolutní špičku. V nabídce jsou adaptivní tlumiče, krátký převod řízení, bleskurychlé reakce předních kol na otočení volantem a prostě celkově nás tohle bavilo! Svou zásluhu na tom má elektromechanický posilovač řízení s vlastním pastorkem, hřebenem a proměnným převodem v závislosti na úhlu natočení volantu. Díky tomu se i z obyčejného Civic stává velmi přesný nástroj na krájení zatáček. A mimochodem, adaptivní tlumiče nabízejí komfortní a sportovní režim. My jsme však většinu času nechali aktivní první zmíněný. I v něm jsme si mohli užívat dynamické jízdy po okresních silnicích.

Desátá generace Civicu nás již několikrát přesvědčila o svých kvalitách a dovednostech. Nejnovější naftová verze navíc ukazuje, že se s ní dá jezdit naprosto bez problému za 6 litrů na 100 km. Přitom jsme se nikterak nezamýšleli nad jízdní ekonomikou a Honda často dostávala pěkně zabrat. Jakmile jsme ale aktivovali úsporný režim ECON, náhle jsme si přišli, že motor snad naftu vyrábí... Co na tom, že desátá generace se již nenabízí jako kombík, čímž do jisté míry trpí praktičnost vozu. Vynechme i zmatený palubní systém, ze kterého nám kolikrát stoupal krevní tlak a máte před sebou velmi dobrý rodinný japonský hatchback s nespornými kvalitami.